Srovnání sebepercepce a sebehodnocení adolescentů s percepcí a hodnocením jejich rodiči

Þ bakalářská diplomová práce Lukáše Veselého vznikla pod vedením doc. PhDr. Petra Macka, CSc. na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, katedře psychologie, v květnu 2001

Obsah

Úvod. 4

Teoretická východiska. 5

Adolescence. 5

Sebepojetí 7

Význam referenčních osob v adolescenci 9

Cíl výzkumu. 11

Předpoklady. 11

Metoda. 14

Soubor 14

Metodiky. 14

Sémantický diferenciál 14

ADOR 16

Způsob zpracování dat 17

Výsledky. 18

Sémantický prostor 18

Reliabilita 19

Dimenze. 20

Diskrepance. 26

Korelace s ADORem.. 31

Diskuze. 36

Závěr 39

Bibliografie. 40

Přílohy. 41

Dotazníkové škály sémantického diferenciálu. 41

Položky dotazníku ADOR.. 41

Úvod

Pro svoji bakalářskou diplomovou práci jsem si vybral jedno z témat adolescence. Adolescence proto, že jsem pracoval několik let se skautským oddílem a tudíž je mi toto vývojové období člověka blízké. Sám na sobě jsem pociťoval období adolescence jako velice zajímavé z hlediska vnitřního prožívání.

Zaujaly mě nejrůznější sociometrické metody, některé jednoduché jsem sám rozvíjel nebo vytvářel a právě na dospívajících, se kterými jsem byl pravidelně v kontaktu, si několikrát ověřil jejich funkčnost. V tomto procesu jsem si uvědomoval důležitost tzv. referenčních osob ve věku dospívání.

Neopomenutelným podnětem k výběru tématu byla také situace v mé rodině, kdy jsem zřetelně cítil rozpor mezi tím, jak vnímám sám sebe a jak mě vnímají mí rodiče, a během rozhovorů na toto téma se svými vrstevníky a mladšími přáteli si ověřil, že to je častý jev, u někoho více, u jiného méně zřetelný a pociťovaný.

Po konzultacích jsem jednoduchou myšlenku rozvedl v nosné téma, které se mi zdálo být dostatečně zajímavé a přínosné pro studium interpersonálních vztahů.

Teoretická východiska

Adolescence

Vývojové období adolescence zahrnuje věk od 11 do zhruba 20 let (i více) a je pro člověka často tou nejsložitější etapou pro jeho zásadní tělesné, psychické a sociální změny. Vývojové změny (podle Macka, 1999) se dají kategorizovat do vzájemně provázaných oblastí biologických, kognitivních, emocionálních a psychosociálních změn.

Některé vývojové teorie charakterizují adolescenci jako období pro splnění vývojového úkolu, jiné jako období změn a konfliktů. Autoři jedněch z prvních teorií, ať už to byl G. S. Hall, považovaný za otce adolescence, neboť jako první toto vývojové stadium vymezil a popsal, S. Freud nebo jeho následovníci, zdůrazňovali jistou dramatičnost a konfliktnost adolescence, popisovali ji jako bouři a vzdor nebo citovou rozkolísanost.

Novější a současné teorie však více ovlivnily teorie založené na koncepci splnění vývojového úkolu, z nichž nejcitovanější je zřejmě teorie E. H. Eriksona, který pro toto páté z jeho celkově osmi vývojových stádií formuloval úkol vytvoření identity vlastního já (ego-identity).

Při rozlišení stádia adolescence na časnou (11 – 13 let), střední (14 – 16) a pozdní (17 – 20) můžeme ve střední adolescenci upozornit na zvláštní význam, který získávají emoce a city, související s erotickou sférou života, estetickým a mravním cítěním. Je to často období „prvního vystřízlivění“, neboli konfrontace reality a vysněných ideálů.

Výrazné změny v kognitivních procesech a emocionálních charakteristikách vedou k novým hodnotícím soudům, a tím i ke změně postojů a vztahů – jak k sobě samému, tak druhým lidem a ke světu vůbec.

Avšak pro celé období adolescence je charakteristická zvýšená sebereflexe, která zpočátku vychází ze sebepercepce, pozorování sebe sama, a postupně se mění na introspekci, tedy posuzování motivů a prožitků spjatých s vědomím vlastního já, a sebehodnocení.

Období střední adolescence je období, kdy je nejčastějším objektem úvah a hodnocení vlastní dospívání. Jedinec se v tomto věku snaží najít svoji identitu, jedinečnost a autentičnost. V pozdní adolescenci se posiluje sociální aspekt identity, tedy potřeba někam patřit, něco s druhými sdílet apod.

Významným procesem období adolescence je socializace, kterou Z. Helus (in Macek, 1999) rozlišuje na čtyři aspekty:

Þ Hodnotově normativní – začleňování a ovlivňování různými institucemi jako je rodina, vzdělávací a náboženské instituce, masově sdělovací prostředky, počítačové sítě, politický a právní systém atd.

Þ Mezilidsky vztahový – konkrétní interakce s druhými je ovlivněna již zmíněnými hodnotově normativními činiteli, stejně jako činiteli osobnostními a konkrétní situací.

Þ Rezultativní – výsledky činnosti člověka, které za sebou zanechává.

Þ Osobnostní – jde v něm také o reflexi předchozích třech složek.

Jedinec však výrazným způsobem socializuje sám sebe, a to seberegulací, ke které vede již zmíněná sebereflexe. V adolescenci se mění vztahový rámec uvažování o sobě. K vlastnímu já jsou vztahovány názory a soudy subjektivně významných osob, vrstevnické standardy a společenské normy. Vztahy a vazby v původní rodině zůstávají vlivným faktorem socializace a individuace dospívajícího, zpravidla po celé období adolescence.

Dřívější psychoanalytický pohled popisoval období jako zvýšené konfliktní období ve vtahu rodič – dítě. Díky teoriím o splnění vývojového úkolu se ve druhé polovině 20. století začaly čím dál častěji objevovat studie, které popisovali průběh adolescence jako bezkonfliktní. Může to být dáno společenským ovzduším, moderní demokratickou a liberálnější výchovou rodičů, kdy dospívající nenachází tolik příležitostí ke střetům a konfliktům jako tomu bylo v minulých generacích, nebo tím, že dnešní střední generace vidí svůj věk jako nedostatek mládí než jako roli a úlohu (viz Říčan, 1990). Dnešní rodiče rebelii a opozici svých potomků vnímají jako přechodnou nutnost, která pomine, čímž oslabují hloubku zjevného konfliktu.

Tzv. „generační konflikt“ se ukázal jako problém spíše starší generace než adolescentů samotných (podle W. Meeuse in Macek, 1999). Na druhou stranu však změnou stylu chování rodičů a stylu komunikace může dojít k ventilaci latentních a dlouhodobých neshod a neporozumění. Podle T. S. Parishe (tamtéž) je v tomto směru důležitý rodičovský zájem a zaangažovanost, emoční intenzita interakce, podstata rodičovského vedení a autority.

Není to tedy podbízení a snaha vlichotit se mladým, jak píše Říčan (1990), který také vidí jistou konfliktnost mezi dospívajícím a jeho rodičem jako nutnou přípravu pro pozdější život. Člověk bez této zkoušky „nanečisto“ by zcela selhal v těžkých situacích, náročných na jeho charakter.

Sebepojetí

Teorie vývoje člověka jako zvládání vývojových úkolů R. J. Havighursta mezi jinými vydělila i následující úkoly pro období adolescence (in Macek, 1999):

Þ Uplatnění emocionálního a kognitivního potenciálu ve vrstevnických vztazích, schopnost a dovednost vytvářet a udržovat vztahy s vrstevníky obojího pohlaví.

Þ Rozvoj intelektu, emocionality a interpersonálních dovedností zaměřených ke komunitě a společnosti – tj. získání kompetence pro sociálně zodpovědné chování.

Þ Změna vztahu k dospělým (rodičům a dalším autoritám) – vybudování autonomie, popř. vzájemného respektu a kooperace, které nahrazují emocionální závislost.

Podle A. Bandury přichází v tomto období nová povaha sociálního učení a schopnost volit různé úhly pohledu dává novou kvalitu i úvahám o sobě samém. P. H. Miller (in Macek, 1999) vyjádřil adolescenci větou: „Přemýšlím o tom, že přemýšlím o tom, jak on přemýšlí o mně.“ V tomto věku jsou důležité odpovědi na otázky „Kdo jsem?“ a „Kdo jsi ty?“ K novým dovednostem přijímat sociální role vedou i změny v sebereflexi a sebehodnocení adolescenta v interpersonálních situacích.

V období adolescence se významnou hodnotou stává právě sebereflexe a seberegulace, které nabývají na významu a které se rozvíjejí spolu se schopnostmi jako je symbolizace, anticipace nebo zástupné učení. Sebereflexí vzniká zážitek „já“ jako neopakovatelná, nepřenositelná a nesdělitelná zkušenost. Já se váže na intrapersonální aktivitu a procesy, které utváří a organizují obsahy vztahované k tomuto já. Tyto procesy jsou na rozdíl od sebereflexe často implicitní a neuvědomované, je tedy těžké je popsat a hodnotit. Je však možné uvažovat o procesech, které se váží na činné já, které je nositelem vůle, spojitosti a jedinečnosti. Činné já se zapojuje do seberegulačních procesů, tj. řízení vlastního chování a ovlivňování vlastního prožívání.

Dvojakost nebo dualita já se dá vyjádřit větou „Já přemýšlím o sobě“, já je tedy také objektem reflexe. K aktuálnímu (reálnému) já, neboli skutečnému pojetí sebe sama, se připojují konstrukty jako ideální (chtěné) já, které formuluje odpovědi na otázku „Jaký bych chtěl být“, požadované já s odpovědí na otázku „Jaký bych podle druhých měl být“, dále nechtěné já nebo nepožadované já („Jaký bych nechtěl být“, „Jaký bych podle druhých neměl být“). Každý z těchto konstruktů má jinou sémantickou strukturu, v případě nechtěného já nejde o čistou negaci chtěného já (podle Macka – Osecké – Blatného, 1993) apod.

V rámci reflexe je ideální já srovnáváno s aktuálním a rozporem (diskrepancí) se snižuje míra tzv. sebeakceptace, tedy přijetí sebe sama, která je nižší spíše u starších než u mladších adolescentů. Z dalších důležitých hodnotových schémat je to sebeefektivita (self-efficacy), která jako vědomí vlastní účinnosti významně determinuje zvládání a prožívání situací, do kterých se adolescent dostává, a úkolů, které na sebe bere. Vedle ní se formuluje přesvědčení o vlastním vlivu či kontrole nad situací, vědomí toho, zda jsem nebo nejsem pánem vlastního jednání a prožívání. Narozdíl od sebeefektivity nevede vždy k vyššímu pocitu pohody, evokuje pocity jako hrdost, cena, vina či smutek (A. Flammer in Macek, 1999). Podporuje vědomí vlastní hodnoty (self-worth) a pomáhá modelovat vlastní představy o sobě samém. V pozdějších fázích adolescence se postupně diferencují oblasti, kde se pocit vlastního vlivu uplatňuje.

Z obsahového nebo strukturního hlediska se dívčí a chlapecké já příliš neliší. Za důležitý aspekt lze považovat výkonové charakteristiky, jež jsou vztahovány zejména ke škole a které tvoří relativně samostatnou oblast sebepojetí. Další důležitou oblastí jsou charakteristiky, kterými se adolescenti vymezují v interpersonálních vztazích – dominance, sociální prestiž, přátelskost, sympatičnost. Třetí oblastí je pak charakterová oblast s upřímností, čestností, spravedlností atd. Z výzkumů vyplývá (viz Macek 1999), že existuje ještě čtvrtá – dimenze maskulinita-feminita jako projev sebeprosazování – průbojnost, přímočarost versus skrytost, nenápadnost.

Sebehodnocení (self-esteem) se týká všech těchto dílčích charakteristik a čím detailnější je adolescent v sebereflexi, tím více se zvyšuje možnost vnímat sebe samého jak pozitivně, tak negativně. Je ovlivněno nejen interpersonální zkušeností, ale také osobností determinací. Předmětem sebehodnocení se často stávají výkonové charakteristiky a výsledky nejrůznějších činností. Právě v adolescenci se stírají rozdíly mezi mužem a ženou v důležitosti výkonu.

Vlastní reálné já je výsledkem zobecněné minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce (Macek, 1997). Sebepercepce se zaměřuje více na analýzu chování a jednání, zatímco introspekce na prožívání, na pocity a motivy.

Někdy se podle tohoto pohledu rozlišuje také soukromé a veřejné sebeuvědomění. Člověk se zaměřuje na vymezení autonomně, nezávisle na mínění druhých osob nebo na uvědomění svého chování v sociálních situacích a kontextech. Lze tak rozlišovat mezi sebepojetím (self-concept) vnímaným vlastní perspektivou – jak jednotlivci vidí a popisují své reálné a možné já (ideální, nechtěné apod.) – a vnímaným perspektivou druhých – jak jednotlivec předpokládá, že ho druhý vnímá (Oosterwegel, 1992). Oba konstrukty však nelze považovat za oddělené.

Sebepojetí je souhrn všech aspektů sebereflexe, je to ucelený koncept uvnitř sebe-systému. Sebepojetí jako soubor znalostí a pocitů o vlastním já, se vytváří v průběhu celé ontogeneze. Zkoumání jeho obsahu je obtížné a dá se o něm dozvědět jen na základě přímé subjektivní výpovědi. Strukturovaná metoda nikdy nezajistí, že to, co měříme, zkoumaný člověk skutečně vztahuje k vlastnímu já, zda jde o charakteristiky, které jsou relevantní k jeho sebepojetí.

Význam referenčních osob v adolescenci

Utváření identity a sebepojetí je v adolescenci nedílně spjato s procesem interpersonálního srovnávání. Pro formování já mají vztahy nezastupitelnou úlohu. Druzí slouží člověku jako zrcadlo, ve kterém může spatřit sám sebe. Ch. H. Cooley zavedl pojem zrcadlového já (looking-glass self) jako já vnímané perspektivou druhých.

Sebepercepce, sebevymezení a sebehodnocení se utváří a stabilizuje prostřednictvím interpersonálního srovnávání nejen s tzv. zobecněným druhým (generalized other) (G. H. Mead in Macek – Osecká, 1996), ale i se zcela konkrétními osobami, se kterými adolescent běžně přichází do kontaktu a které ho v každodenním životě ovlivňují. Podle Oosterwegelové (1992) je vnímání osoby ovlivněno takovou mírou, jakou tuto osobu znají a mají rádi druzí. Důležitou roli zde hraje právě představa o tom, jak se domníváme, že nás vnímají a hodnotí pro nás důležití lidé (significant others).

Referenční osoby jsou pro utváření adolescenčního sebepojetí důležité z dvojího hlediska. Jednak je důležité vědět, jak jsou tyto osoby percipovány, a druhak jaké hodnocení od nich adolescenti očekávají. Představa o tom, jak mě druzí hodnotí, očekávání od druhých, je v přímé spojitosti se sebehodnocením a očekáváním od sebe.

Rodinné prostředí může být spolu se školním považováno za základní sociální kontext, ve kterém se adolescent dostává do interakcí se signifikantními osobami. M. J. Rosenberg (in Macek – Osecká, 1996) tvrdí, že nejdůležitější referenční osobou je matka, dále otec, sourozenci, učitelé a spolužáci.

Podle Macka (1999) existuje hypotéza, že vyšší sebehodnocení, tedy pozitivnější vztah k sobě mají adolescenti, kteří pokládají za důležité referenční osoby rodiče a jiné dospělé autority, než ti, pro které je důležitější mínění vrstevníků. Vliv vrstevníků roste, ale pro významná rozhodnutí a pro krizové situace jsou poslední instancí častěji rodiče v průběhu celé adolescence. Rodiče tak zůstávají důležitými referenčními osobami pro sebehodnocení.

Ve třetím období utváření identity (16 – 17 let) se obnovují vazby s rodiči, jejich autorita je přijímána selektivně, zvyšuje se zodpovědnost za vlastní chování a jeho důsledky. Součástí „domýšlení“ aktuální situace je vědomí přetrvávající závislosti na rodičích, adolescent si uvědomuje specifický význam vztahu k rodičům a jiným autoritám. V pozdní adolescenci se konsoliduje vztah k sobě, jako důsledek pocitu vlastní autonomie a jedinečnosti.

Osobní identitu adolescentů posiluje vyváženost dvou složek – sebeprosazování a citlivost k druhým. V případě sebeprosazování na úrovni komunikace jde o schopnost vyjádřit svůj pohled a názor tak, aby ho druzí pochopili, současně také o přijetí odpovědnosti za tento svůj názor a za důsledky jeho prezentace. Citlivost k druhým zahrnuje i respekt k jejich názorům a naslouchání jejich argumentaci.

Podle výzkumů H. Grotevanda a C. Coopera (1985) (in Macek, 1999) je méně konfliktů mezi potomkem a rodičem stejného pohlaví. Chlapci s velice vyvinutým pocitem vlastní hodnoty (self-worth, jak moc si sebe vážím) měli otce, kteří je vysoce chválil a jen zřídkakdy nesouhlasil s jejich názory. Tito otcové také méně vyslovovali své názory, co se týče rodinných záležitostí a v daleko větší míře poslouchali názory svých synů. Naproti tomu otcové dcer s vysokým pocitem vlastní hodnoty, často nesouhlasili s dcerami a manželkami. V těchto případech vyjadřovaly matky mínění přímo, byly však rovněž citlivé k poznámkám manžela a modifikovaly podle něj své chování.

Jedním z možných důvodů konfliktu mezi dospívajícími a jejich rodiči je, že dospělí (konkrétně rodiče) připisují větší váhu těm charakteristikám adolescentů (vlastních dětí), které připisují i sobě a které hodnotí jako negativní a nežádoucí. Podle Macka (1999) pak atmosféru rodiny zrcadlí svým sebehodnocením více dívky než chlapci. Dívky více reagují na negativní atmosféru, chlapci jsou proti ní obrněni a reagují spíše na pozitivní atmosféru.

Cíl výzkumu

Komunikační konflikt obecně vychází z rozdílně vnímaných skutečností. Tato diplomová práce by měla odhalit odlišnosti v pohledu zúčastněných osob na potenciální objekt konfliktu – dospívajícího. Adolescent tak nebude jen objektem posuzování, ale také subjektem, což plně koresponduje se zážitkem já a jeho duality – já vnímající a já vnímané.

Pro uzavření kruhu vzájemných vazeb je však také vhodné znát hodnocení rodičů ze strany adolescentů, konkrétně jejich výchovné metody a postoje, které spolu s pojetím adolescenta, ať už ze strany jeho – sebepojetím, nebo ze strany rodičů, tvoří důležitou stavební komponentu pro konstituování hypotéz o konfliktech v rodinách s dospívajícím jedincem.

Zmiňovanou rodinnou atmosféru neboli komunikační ovzduší ovlivňují výchovné postoje rodičů ke svým dětem – direktivita, hostilita, míra autonomie apod. V jejich vnímání adolescenty se odráží nejen sebehodnocení adolescentů, ale také jejich hodnocení rodičů a předpoklady o hodnocení adolescentů rodiči.

Tato práce se však samotným konfliktem, ani jako důsledkem zjištěných faktů, zabývat nebude. Může ovšem přispět k takovému pozdějšímu výzkumu.

Cílem mého výzkumu je tedy vystihnout rozdíly mezi sebeposouzením, posouzením adolescenta jeho rodiči a domněnkami adolescenta o tomto posouzení, tedy rodičovskou modalitou sebepojetí ve věku nejdramatičtějším pro budování identity – kolem sedmnácti let. Druhým krokem pak bude najít souvislosti mezi těmito diskrepancemi se zmíněnými výchovnými postoji rodičů.

Předpoklady

Na základě provedeného šetření mezi adolescenty, kdy se posuzovala míra podobnosti mezi reálným já, předpokládaným já podle rodičů (referenčních osob) a vnímanými rodiči (Macek – Osecká, 1996), byla největší podobnost nalezena mezi dívčím já a předpokládaným posouzením matkou. Tuto skutečnost interpretují Macek a Osecká jako větší pocit sounáležitosti dívky s rodinou. Ovšem Spielová (in Macek – Osecká, 1996) upozorňuje, že u dívek je naopak krize identity silnější než u chlapců. Tento rozpor by se dal vysvětlit věkem. Zatímco v uvedeném výzkumu je průměrný věk respondentů kolem šestnácti let, v mém výzkumu je průměrný věk vyšší, je tedy možné, že se tento rozdíl v identifikaci projeví.

Protože byla nalezena velká podobnost mezi předpokládaným já podle matky a podle otce u chlapců, dá se usoudit, že ve vnímání chlapců oba rodičové názorově splývají. Kvůli tomu se v jejich případě může projevit větší rozdíl mezi já a posouzením já oběma rodiči, neboť nepředpokládám, že já podle rodičů bude stejně shodné, jako předpokládané já podle rodičů. Chlapci zřejmě přenášejí názory a postoje z jednoho dominantnějšího nebo vlivnějšího z obou rodičů na toho druhého a tím dochází ke splývání předpokladů o jejich posouzení.

U dívek byla tehdy nalezena tato podobnost také celkem vysoká, lze proto stejný efekt čekat i u nich, ovšem v menší míře, neboť tato podobnost byla nižší než u chlapců.

Stejně jako bylo zjištěno, i já předpokládám, že bude potvrzeno, že domněnka o posouzení rodičem bude u chlapců i dívek oproti skutečnému já nadsazené více u matky než otce. u chlapců pak bude předpokládané já podle otce horší než skutečné já.

Z výzkumu vztahu rodičů a vrstevníků (Macek – Osecká, 1998) se dají vysledovat tendence mírného poklesu celkové důvěry, výrazný pokles důvěry v oblasti osobních problémů a blízkých vztahů s druhými lidmi, naopak si rodiče ponechávají celkem stabilní vliv v oblasti školních záležitostí a v otázkách profesní orientace.

Z toho se dají odhadnout odlišnosti v hodnotách jednotlivých dimenzí u respondentů mého výzkumu, přestože půjde o starší věkovou kategorii, která již nespadá do rané adolescence. Předpokládám, že se tendenční změny projeví i v této věkové kategorii. Pozorovaný vývoj nasvědčuje tomu, že se záležitostmi spadajícími do výkonové dimenze budou rodiče více obeznámeni, adolescenti se s nimi doma více svěří než se záležitostmi osobních vztahů. Ty pokládají za soukromé až intimní, snaží se v nich získat autonomii, nezávislost na rodičích.

Proto předpokládám, že rozdíl mezi sebeposouzením a posouzením rodiči bude větší u dimenze vztahové než výkonové. Dále se dá předpokládat, že u děvčat, která jsou citově založená více než chlapci, nebo alespoň více projevují tyto city související s interpersonálními vztahy, budou rozdíly v dimenzi vztahové menší než u chlapců a naopak u nich, coby budoucích nositelů výkonových hodnot ve společnosti, budou menší rozdíly ve vztahové dimenzi, neboť tyto činitelé jsou u nich více sledované.

I když by se dalo soudit, že rozdíly mezi domněnkou o posouzení rodiči a jejich skutečným posouzením budou větší u otce jako nositele výkonových hodnot ve vztahové dimenzi a naopak u matky spíše interpersonálních hodnot v dimenzi vztahové, nemyslím si, že tento efekt bude statisticky významný.

Co se týče souvislostí těchto hodnot s výsledky dotazníku ADOR, předpokládám, že v rodině, kde jsou rodiče vnímáni jako pozitivní, se sníží rozdíly mezi domněnkou a skutečným posouzením rodiči v důsledku otevřenějšího komunikačního prostředí. Při rozlišení mezi dívkami a chlapci se může potvrdit i v jiných studiích zmiňovaný předpoklad o blízkosti k rodiči stejného pohlaví. Pozitivita otce tak bude mít vliv jen na syna, zatímco matky na dceru.

Nezájem nebo snad negativní přístupy budou spíše přispívat k vzájemným neshodám mezi sebeposouzením, domněnkami a posouzením rodiči. Dá se také předpokládat, že negativní vnímání jednoho rodiče podpoří otevřenost adolescenta k druhému rodiči a zajistí tak v jeho případě menší rozdíly sledovaných pojmů.

Metoda

Soubor

Výzkum jsem provedl na souboru studentů brněnského gymnázia tř. Kpt. Jaroše ze čtyř tříd druhých ročníků na počátku dubna letošního roku (2001). Převážná většina studentů k vyplňování dotazníků (vzory dotazníků viz přílohy) přistupovala zodpovědně a stejně tak k úkolu předložit dotazníky svým rodičům. Od těch studentů, kteří odmítli spolupracovat, jsem dostal dotazníky nekompletně vyplněné, do souboru jsem je jako bezcenné nezařadil. Od více než poloviny studentů se mi po několika dnech vrátili vyplněné dotazníky od jejich rodičů.

Výzkumu se tak zúčastnilo 101 adolescentů průměrného věku 17,2 let a 110 jejich rodičů. Podrobné počty jsou uvedeny v následujících tabulkách. (N = počet; m = průměr; sd = směrodatná odchylka)

počet a průměrný věk adolescentů
	N	m	sd
chlapci	61	17.3	.454
dívky	40	17.2	.426
všichni	101	17.2	.440

počet rodičů
	otcové	matky	celkem
chlapců	28	30	58
dívek	23	29	52
celkem	51	59	110

Metodiky

Sémantický diferenciál

V klasickém Osgoodově sémantickém diferenciálu se počítá se třemi dimenzemi – hodnocením, silou a aktivitou. V praxi se ukazuje, že při hodnocení osob faktory síly a aktivity splývají nebo se společně rozkládají do dalších faktorů. Ve výzkumu reálného já (Macek – Osecká – Blatný, 1993) byly identifikovány tři faktory – obecné morální hodnocení, sebeprosazení a síla, a sociální hodnocení. Do prvního faktoru, faktoru morálního hodnocení, se promítají vlastnosti jedince, které ho staví před ostatní jako chápajícího a empatického vůči lidem (Tyrlík – Macek, 1999). V podobném výzkumu adolescentů došlo k vydělení faktoru příjemnosti (Macek – Osecká, 1996), tedy opět vlastností, které zaručují jedinci jakousi kolektivní soudržnost s ostatními. Při výzkumu struktury sebepojetí introvertů a extravertů (Blatný – Sejbalová, 1999) lze taktéž najít faktory odpovídající jednak sociální prestiži a vitalitě, druhak afiliaci a sociabilitě.

Pro svůj výzkum jsem chtěl užít hodnocení odpovídající složce výkonové a složce vztahové, složku morálního hodnocení ve smyslu zásadovosti a normativnosti zcela vypustit, neboť tomuto faktoru se v různých souvislostech věnovalo několik předchozích výzkumů. Navíc jsem předpokládal, že ve společném jazyce adolescentů a jejich rodičů budou tyto dvě složky jednoznačněji a jasněji specifikovatelné.

Své dvě složky jsem pracovně nazval dimenze prosazení a blízkosti. Kvůli reliabilitě jsem při sestavování bipolárních škál vycházel ze škál několikrát použitých ve výzkumech adolescentů (např. Macek – Osecká – Blatný, 1993). u přidávání některých vlastních, které by vybrané faktory posilovaly a rozvíjely, jsem použil také škály z hodnocení komunikačních dovedností (viz Plaňava – Plešingerová – Rieger, 1999). Volil jsem takové škály, které se nevymykají z běžného jazyka současných adolescentů a jsou jim srozumitelné a jednoznačné. Pro lepší ztotožnění s výrazy použitých ve škálách jsem nezvolil pro póly pouze adjektiva, ale vše jsem rozvinul do vět. Např.: Myslím si o sobě, že – se dokáži prosadit/se nedokáži prosadit.

Do vertikální složky jsem zařadil škály, které odpovídají výkonu, aktivitě, síle a sebeprosazení. Jsou následující: jsem silný – jsem slabý, jsem tvrdý – jsem měkký, jsem průbojný – jsem zranitelný, jsem cílevědomý – nejsem cílevědomý, jsem vytrvalý – nejsem vytrvalý, jsem schopný – jsem neschopný, jsem úspěšný – nejsem úspěšný, jsem chytrý – jsem hloupý, se dokáži prosadit – se nedokáži prosadit, dokáži přesvědčit – nedokáži přesvědčit, umím organizovat – neumím organizovat.

Do horizontální složky jsem zařadil škály, které odpovídají afiliaci, sociabilitě a empatii vůči druhým. Jsou následující: jsem přátelský – jsem nepřátelský, jsem upřímný – jsem neupřímný, jsem oblíbený – nejsem oblíbený, jsem šťastný – jsem nešťastný, jsem hezký – jsem ošklivý, jsem přitažlivý – nejsem přitažlivý, jsem příjemný – jsem nepříjemný, jsem zábavný – jsem nudný, dokáži povzbudit – nedokáži povzbudit, udržím tajemství – neudržím tajemství, jsem otevřený – jsem uzavřený, umím poradit – neumím poradit.

Toto rozdělení odpovídá také názoru Grotevanda a Coopera (in Macek – Osecká, 1998), kteří popisují proces konfliktů mezi adolescenty a jejich rodiči jako proces individuace a charakterizují ho jako vztah mezi sebezdůrazňováním či sebeprosazováním (individuality, self-assertion) na jedné straně a citlivostí a vstřícností k druhým (connectedness) na straně druhé. V tzv. zdravých rodinách jsou tyto faktory v rovnováze.

Na úrovni komunikace jde v případě sebeprosazování o schopnost vyjádřit svůj vlastní pohled tak, aby ho pochopili druzí, a také současně o přijetí zodpovědnosti za svůj názor. Citlivost k druhým zahrnuje i respekt k jejich názorům a naslouchání jejich argumentaci.

ADOR

Důležitým pevným bodem složitých vztahů mezi hodnotami dimenzí a jejich diskrepancemi jsou právě výsledky dotazníku ADOR (z „adolescent o rodičích“), který zjišťuje postoje, jednání a výchovné praktiky rodičů tak, jak se jeví jejich dětem v adolescenci. Matějček s Říčanem (1992), kteří dotazník a metodu sestavili, se domnívají, že ve výsledcích se objevuje jak objektivní faktor, tj. skutečné postoje a výchovné praktiky rodičů, tak i subjektivní faktor, tj. obraz, který si daný mladý člověk vytvořil o těchto postojích a výchovných praktikách pod vlivem vědomých i nevědomých motivačních činitelů. Kromě toho je potřeba počítat i se zkreslením, jež je dáno přáním – opět jednak vědomým, jednak nevědomým – prezentovat navenek určitý obraz o vlastních rodičích a rodinných vztazích.

ADOR vznikl z dotazníku CRPBI (Children’s Report of Parental Behavior Inventory), který původně vytvořil E. S. Schaefer, kde se projevilo zjištění, že výchovné postoje rodičů k dětem, nebo lépe – jak je tyto děti samy popisují, lze smysluplně popsat ve třech faktorových dimenzích:

Þ přijetí – odmítání

Þ psychologická kontrola – psychologická autonomie

Þ přísná kontrola – volná kontrola

Psychologickou kontrolou (resp. autonomií) je myšleno především odměřování rodičovské přízně dítěti a výchovné zacházení s jeho pocity viny. Obsahuje však i složky určitého nátlaku a zaměřeného vedení dítěte. Pevnost nebo volnost kontroly ve třetím faktoru znamená víceméně důslednost v uplatňování výchovných zásad.

CRPBI dotazník pak upravily a zkrátili manželé Schludermannovi na základě transkulturální studie. Matějček a Říčan následně snížili počet položek a zároveň prodloužili stupně jednotlivých škál. Faktorovou analýzou s použitím rotace dospěli k následujícím faktorům:

Þ pozitivní zájem – hostilita

Þ direktivnost – autonomie

Þ nedůslednost

Nedůslednost však má mezi těmito dimenzemi podružné postavení, neboť jsou v ní obsaženy škály, které korelují s hostilitou. Její vypuštění by však dotazník ochudilo. Proti sobě stojící póly nejsou psychometricky protikladné, proto by jejich sjednocení do jednoho faktoru znamenalo ztrátu informace.

Proto, abych vysledoval spojitosti mezi diskrepancemi posuzování a tím, jak vnímají adolescenti své rodiče, jsem výsledky testu ADOR nepřepočítával na normovanou stupnici, neboť pro následující korelace je takový přepočet prostého součtového skóru zbytečný a informačně ztrátový. Stejně tak jsem vynechal dopočítávání šesté a sedmé osy pozitivita mínus hostilita a autonomie mínus direktivita.

Způsob zpracování dat

Veškeré statistické operace jsem prováděl pomocí statistického programu SPSS.

Pro konstrukci sémantického prostoru jsem použil faktorovou analýzu s následnou rotací. Do matice jsem zařadil 303 (101 ´ 3) pseudoosob – sebeposouzení adolescenty (JÁ), jak si myslí, že je vidí otec (JÁOT) a jak si myslí, že je vidí matka (JÁMAT); od každého adolescenta tedy tři osoby.

Protože se sémantický prostor mění s ideálním, nechtěným a reálným já (viz Macek – Osecká – Blatný, 1993), a také se proměňuje hodnota těchto já v průběhu věku (viz Oosterwegel, 1992), dá se usoudit, že se s věkem mění také jejich sémantické prostory. u dospělých tedy bude prostor odlišný od sémantického prostoru adolescentů. Proto jsem posouzení adolescenta rodiči do analýzy nezahrnul, neboť jejich dimenzionální rozložení škál by poměrně výrazně narušovalo rozložení u adolescentů a vzorek by tak byl mnohem méně homogenní.

Získané průměry hodnot jsem porovnával párovými t-testy, korelacemi a v případě srovnání mezi podsoubory chlapců a dívek také analýzou rozptylu (ANOVA).

Výsledky

Sémantický prostor

S maticí (23 ´ 303) hodnot sémantického diferenciálu jsem provedl faktorovou analýzu s rotací Varimax nejdříve pro neomezený počet faktorů. Tímto způsobem se diferencovalo pět zcela nezávislých faktorů, kdy výrazně dominovaly dva a mezi zbylé tři byl roztříštěn menší počet škál. Zredukoval jsem proto metodu na tři faktory a výsledek je v tabulce.

Jako směrodatné jsem vzal v úvahu ty škály, které se ve faktorech projevily alespoň s hodnotou 0.40 (uvedeny v tabulce bez nul a desetinných čárek).

trojdimenzionální rozložení škál
	1	2	3
jsem zábavný/nudný	80
jsem/nejsem oblíbený	75
jsem/nejsem přitažlivý	74
jsem hezký/ošklivý	73
jsem příjemný/nepříjemný	73
jsem přátelský/nepřátelský	66
jsem chytrý/hloupý	45
jsem šťastný/nešťastný	43
jsem otevřený/uzavřený
jsem průbojný/zranitelný		82
dokáži/nedokáži se prosadit		72
jsem tvrdý/měkký		71
umím/neumím organizovat		68
jsem/nejsem cílevědomý		65
dokáži/nedokáži přesvědčit		60
jsem/nejsem vytrvalý		54	44
jsem silný/slabý	42	52
jsem schopný/neschopný		48
jsem/nejsem úspěšný	41	46
jsem upřímný/neupřímný			77
dokáži/nedokáži povzbudit			64
udržím/neudržím tajemství			63
umím/neumím poradit	41		46

V první dimenzi se objevily následující škály (vyjmenované bez opačných pólů): zábavný, oblíbený, přitažlivý, hezký, příjemný, přátelský, chytrý, šťastný, silný, úspěšný, umí poradit. Tato dimenze se tedy dá nazvat sociální prestiží. Z větší části je tvořena škálami pro předpokládanou horizontální složku, ovšem přibyli k ní některé ze složky vertikální – chytrý, silný, úspěšný.

Ve druhé dimenzi se objevily následující škály (vyjmenované bez opačných pólů): průbojný, dokáže se prosadit, tvrdý, umí organizovat, cílevědomý, dokáže přesvědčit, vytrvalý, silný, schopný, úspěšný. Až na škálu chytrý/hloupý odpovídá přesně předpokladům pro výběr škál do vertikální složky. Dimenzi tak lze nazvat sebeprosazením.

Ve třetí dimenzi se objevily následující škály (vyjmenované bez opačných pólů): upřímný, dokáže povzbudit, udrží tajemství, umí poradit, vytrvalý. Až na škálu vytrvalosti jsou tyto složky druhou částí z předpokládané horizontální složky, která nespadla do první dimenze společenské prestiže. Tato dimenze se dá nazvat citlivostí k druhým, ale velmi zvláštní pozici si v ní drží škála vytrvalost.

Škály jsem podle tohoto rozložení zařadil do jednotlivých dimenzí (některé tedy zároveň do dvou dimenzí, viz předchozí tabulka, škálu otevřený/uzavřený jsem nezahrnul do žádné), sečetl jejich hodnoty a vydělil počtem škál zahrnutých v dané dimenzi. Tento postup jsem aplikoval na všech pět jednotlivých pojmů – sebeposouzení adolescenta, posouzení pohledu obou rodičů a posouzení oběma rodiči.

Reliabilita

Crombachovo alfa pro ověření reliability každé dimenze je v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči)

Crombachovo alfa
	JÁ	JÁOT	JÁMAT	OT	MAT
společenská prestiž	.894	.880	.860	.811	.841
sebeprosazení	.882	.871	.892	.825	.854
citlivost k druhým	.627	.705	.671	.791	.526

Je vidět, že hodnoty jsou pro dimenzi společenské prestiže a sebeprosazení ve všech pojmech poměrně vysoké. Třetí dimenze – citlivost k druhým, má hodnoty nižší, kvůli nejednoznačnosti a malému počtu škál. Celkově je však reliabilita těchto dimenzí dostatečně vysoká.

Dále jsem proto pracoval pouze s hodnotami těchto tří dimenzí.

Dimenze

Průměry hodnot dimenzí u jednotlivých pojmů jsou v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; m = průměr; sd = směrodatná odchylka)

průměry hodnot dimenzí
		společenská prestiž	sebeprosazení	citlivost k druhým
JÁ	m	2.93	3.11	2.73
	sd	.86	.99	.80
JÁOT	m	2.85	3.10	3.01
	sd	.78	.93	.87
JÁMAT	m	2.63	3.05	2.91
	sd	.72	1.00	.89
OT	m	2.39	2.79	2.36
	sd	.57	.73	.82
MAT	m	2.11	2.60	2.09
	sd	.61	.78	.66

Pro větší názornost jsou hodnoty průměrů v následujícím grafu (čím nižší průměr, tím lepší hodnocení).

Protože šlo o sedmistupňové škály, střední hodnotou škály je 4. Ze získaných hodnot vyplývá, že ve všech faktorech jak adolescenti sami sebe tak rodiče adolescenty hodnotí výrazně lépe – o celý jeden až dva stupně. Z grafu je dobře patrné, že adolescenti jsou vůči sobě (JÁ) kritičtější než jejich rodiče (OT, MAT) a jsou si tohoto posunu v hodnocení u svých rodičů vědomi (JÁMAT, JÁOT). Proto je sebeposouzení vyšší nejen než posouzení rodičů, ale také než domněnky o jejich posouzení.

Nepřehlédnutelnou výjimku tvoří třetí dimenze – citlivost k druhým, kde je sebeposouzení sice stále ještě lepší než posouzení obou rodičů, ale je horší než domněnky o tomto posouzení. Průměr hodnot v této dimenzi je u sebeposouzení také viditelně nejnižší.

Dá se tedy říci, že adolescenti předpokládají, že rodiče je v hodnocení jejich společenské prestiže a sebeprosazení vidí lépe, než oni sami, a skutečně tomu tak je, ale naopak předpokládají, že je rodiče vidí jako méně citlivé k druhým, ovšem v tomto se mýlí.

Pro zjištění, zda jsou zobrazené rozdíly v průměrech průkazné, jsem použil metodu párového t-testu. Zjišťoval jsem následující rozdíly ve všech dimenzích:

Jak se liší sebehodnocení adolescenta od jeho domněnek o posouzení oběma rodiči (JÁ – JÁOT, JÁ – JÁMAT), jak se toto sebeposouzení liší od skutečného posouzení rodiči (JÁ – OT, JÁ – MAT) a jak se liší domněnky od skutečného posouzení každého z rodičů (JÁOT – OT, JÁMAT – MAT).

Výsledky jsou uvedeny v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; t = hodnota t-testu; p = průkaznost)

t-test pro průměry hodnot vybraných pojmů zvlášť pro každou dimenzi
sociální prestiž			sebeprosazení			citlivost k druhým
	t	p		t	p		t	p
JÁ – JÁOT	1.81	.074	JÁ – JÁOT	0.80	.426	JÁ – JÁOT	-3.24	.002
JÁ – JÁMAT	5.40	.000	JÁ – JÁMAT	1.66	.101	JÁ – JÁMAT	-2.41	.018
JÁ – OT	4.43	.000	JÁ – OT	2.79	.008	JÁ – OT	1.51	.136
JÁ – MAT	7.34	.000	JÁ – MAT	4.49	.000	JÁ – MAT	4.34	.000
JÁOT – OT	4.01	.000	JÁOT – OT	2.69	.010	JÁOT – OT	4.42	.000
JÁMAT – MAT	5.01	.000	JÁMAT – MAT	3.97	.000	JÁMAT – MAT	6.13	.000

V dimenzi sociální prestiže jsou všechny rozdíly průkazné, až na rozdíl mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení otcem (JÁ – JÁOT), které se však statistické významnosti blíží. Největší rozdíl je u pojmů sebeposouzení a posouzení matkou (JÁ – MAT) a tento rozdíl adolescenti tuší, což vyplývá z poměrně vysoké hodnoty u pojmů sebeposouzení a domněnka o posouzení matkou (JÁ – JÁMAT). Otcové se svým posouzením více než matky blíží tomu, jakou si sami adolescenti přisuzují sociální prestiž.

Rozdíly mezi sebeposouzením a domněnkami o posouzení ani jedním z rodičů (JÁ – JÁOT, JÁ – JÁMAT) se v dimenzi sebeprosazení neprokázaly jako statisticky významné. Největší rozdíl, stejně jako v první dimenzi, se ukázal být mezi sebeposouzením a skutečným posouzením matkou (JÁ – MAT). i tady se více liší posouzení matkou než posouzení otcem od ostatních pojmů, ale rozdíly jsou menší než v případě dimenze sociální prestiže.

V dimenzi citlivosti k druhým je jediný rozdíl neprůkazný, a to u pojmů sebeposouzení a posouzení otcem (JÁ – OT). Naopak největší rozdíl vykazuje domněnka o posouzení matkou a skutečné posouzení matkou (JÁMAT – MAT). Adolescenti u obou rodičů očekávají v dimenzi citlivosti k druhým opačný posun v hodnocení od sebehodnocení, což je velice zajímavý poznatek.

Při rozdělení souboru na chlapce a dívky se ukázaly průměry v těchto dvou podsouborech. Jsou v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; m = průměr; sd = směrodatná odchylka)

průměry hodnot dimenzí zvlášť pro chlapce a pro děvčata
			společenská prestiž	sebeprosazení	citlivost k druhým
JÁ	chlapci	průměr	2.82	2.99	2.76
		sd	.76	.93	.72
	dívky	průměr	3.10	3.28	2.69
		sd	.97	1.07	.93
JÁOT	chlapci	průměr	2.83	3.01	2.95
		sd	.67	.91	.84
	dívky	průměr	2.88	3.23	3.10
		sd	.94	.97	.91
JÁMAT	chlapci	průměr	2.63	2.99	2.94
		sd	.70	.99	.89
	dívky	průměr	2.63	3.13	2.87
		sd	.76	1.03	.89
OT	chlapci	průměr	2.51	2.96	2.41
		sd	.58	.62	.74
	dívky	průměr	2.24	2.59	2.30
		sd	.52	.81	.93
MAT	chlapci	průměr	2.19	2.68	2.09
		sd	.65	.70	.55
	dívky	průměr	2.02	2.51	2.09
		sd	.57	.85	.77

Pro lepší srovnání jsou průměry zobrazeny v následujících grafech.

Graf průměrů hodnot dimenzí pro chlapce. Graf průměrů hodnot dimenzí pro děvčata.

U obou pohlaví rozložení průměrů víceméně sleduje rozložení u celého souboru. Je ale vidět, že rozdíly mezi pojmy jsou u chlapců menší než u děvčat. V dimenzi sebeprosazení je u chlapců patrná velká shoda průměrů prvních čtyř pojmů, odlišuje se až posouzení matkou (MAT). u chlapců je také sebeposouzení mírně lepší než jejich domněnka o posouzení otcem nejen v dimenzi citlivosti k druhým, jako to bylo v celém souboru a je u děvčat, ale také v dimenzích společenské prestiže a sebeprosazení.

Zda jsou tyto rozdíly v hodnotách průměrů dimenzí statisticky průkazné, jsem ověřil párovým t-testem, stejně jako u celkového souboru v šesti pojmových párech. Výsledek je v následujících tabulkách. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; t = hodnota t-testu; p = průkaznost)

t-test pro průměry hodnot vybraných pojmů zvlášť pro každou dimenzi u chlapců
sociální prestiž			sebeprosazení			citlivost k druhým
	t	p		t	p		t	p
JÁ – JÁOT	0.58	.563	JÁ – JÁOT	0.74	.462	JÁ – JÁOT	-1.74	.088
JÁ – JÁMAT	3.53	.001	JÁ – JÁMAT	0.99	.327	JÁ – JÁMAT	-1.49	.142
JÁ – OT	2.09	.047	JÁ – OT	0.67	.508	JÁ – OT	1.43	.165
JÁ – MAT	4.49	.000	JÁ – MAT	2.28	.030	JÁ – MAT	3.66	.001
JÁOT – OT	2.95	.007	JÁOT – OT	1.40	.175	JÁOT – OT	3.95	.001
JÁMAT – MAT	3.35	.002	JÁMAT – MAT	2.55	.017	JÁMAT – MAT	4.89	.000

t-test pro průměry hodnot vybraných pojmů zvlášť pro každou dimenzi u děvčat
sociální prestiž			sebeprosazení			citlivost k druhým
	t	p		t	p		t	p
JÁ – JÁOT	1.89	.067	JÁ – JÁOT	0.42	.678	JÁ – JÁOT	-2.95	.006
JÁ – JÁMAT	4.18	.000	JÁ – JÁMAT	1.33	.191	JÁ – JÁMAT	-2.32	.026
JÁ – OT	4.32	.000	JÁ – OT	3.34	.003	JÁ – OT	0.83	.418
JÁ – MAT	6.04	.000	JÁ – MAT	4.06	.000	JÁ – MAT	2.59	.015
JÁOT – OT	2.84	.010	JÁOT – OT	2.38	.027	JÁOT – OT	2.57	.017
JÁMAT – MAT	3.68	.001	JÁMAT – MAT	3.01	.005	JÁMAT – MAT	3.79	.001

Při srovnání výsledků t-testů mezi souborem chlapců a souborem děvčat je patrné, že v dimenzi sociální prestiže v průkazných rozdílech chybí tatáž pojmová dvojice – rozdíl mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení otcem (JÁ – JÁOT). u obou pohlaví však zůstává největší rozdíl mezi sebeposouzením a posouzením matkou (JÁ – MAT). Rozdíly jsou však chlapců u všech pojmových dvojic menší.

V dimenzi sebeprosazení je u chlapců nápadná shoda v množině pojmů sebeposouzení, domněnka o posouzení otcem a skutečné posouzení otcem (JÁ, JÁOT, OT). Průkazné rozdíly mezi těmito pojmy nebyly nalezeny. Co se týče této dimenze se tak dá zkonstatovat, že se chlapci v pohledu na sebe shodují se svými otci, kteří je tedy vidí stejně jako oni sami. Chlapci tento rozdíl nevidí ani v hodnocení matkami (JÁ – JÁMAT), ovšem matky jsou ve skutečnosti jiného názoru, než si chlapci myslí.

Děvčata v této dimenzi sebeprosazení mají dojem, že je matky, stejně jako otcové, vidí stejnýma očima, jako ony samy (JÁ – JÁMAT). Skutečnost je však rozdílná (JÁ – MAT). Průkazné rozdíly tak byly nalezeny ve stejných dvojicích jako u dimenze sociální prestiže. i když se pohled matek na své dcery v dimenzi sebeprosazení liší od jejich pohledu (JÁ – MAT) méně než v dimenzi sociální prestiže, je stále statisticky velmi významný.

Ve třetí dimenzi – citlivosti k druhým – je zajímavý už zmíněný posun mezi sebehodnocením a domněnkami o posouzení rodiči (JÁ – JÁOT, JÁ – JÁMAT) u obou pohlaví (hodnota t je záporná). u chlapců a jejich otců se průkazně liší pouze domněnky od posouzení otcem (JÁOT – OT), avšak sebeposouzení od posouzení otcem (JÁ – JÁOT) se neliší. Posouzení matek se u nich liší jak od sebeposouzení (JÁ – MAT) tak od domněnky o posouzení matkou (JÁMAT – MAT).

U děvčat jsou statisticky významné rozdíly na více místech. Jediná pojmová dvojice, která se u nich v dimenzi citlivosti k druhým shoduje, je sebeposouzení a posouzení otcem (JÁ – OT). Na rozdíl od chlapců jsou průkazné také rozdíly mezi sebeposouzením a domněnkami o posouzení rodiči (JÁ – JÁOT, JÁ – JÁMAT).

Pro ověření, zda se získané hodnoty průkazně liší mezi souborem chlapců a souborem dívek, jsem provedl analýzu rozptylu (ANOVA). Ta však nevykázala žádné statisticky významné rozdíly mezi průměry u chlapců a průměry u děvčat. Pouze dvě hodnoty se svojí průkazností blížily statistické významnosti na hladině 0.05 a ty jsou uvedeny v následující tabulce. (F = hodnota F-testu; p = průkaznost; m(m) = průměr u chlapců, m(f) = průměr u děvčat)

ANOVA pro průměry hodnot dimenzí mezi chlapci a děvčaty
	F	p	m(m)	m(f)
posouzení sociální prestiže otcem	3.02	.088	2.51	2.24
posouzení sebeprosazení otcem	3.42	.071	2.96	2.59

Mimo těchto dvou uvedených byla u všech hodnot průkaznost vyšší než 0,100. Při objemnějším souboru respondentů by mohla průkaznost u těchto dvou hodnot klesnout pod hladinu 0,050.

Z uvedených hodnot vyplývá, že otcové hodnotí sociální prestiž u svých dcer lépe než u svých synů, stejně tak jejich sebeprosazení. Ve zbývajících hodnotách nejsou mezi chlapci a děvčaty rozdíly.

Zajímavé je také srovnání mezi rodiči, jednak mezi jejich vlastním posuzováním a také mezi domněnkami o jejich posuzování ve všech třech dimenzích.

V následující tabulce jsou pro tři dimenze korelace mezi pojmy domněnka o posouzení otcem a domněnka o posouzení matkou. Pro ověření statisticky významných rozdílů v průměrech jsem použil metodu t-testu. (JÁOT, JÁMAT = domněnky o posouzení otcem, matkou; r = hodnota korelace; t = hodnota t-testu; p = průkaznost t-testu)

korelace a t-test JÁOT – JÁMAT
	r	t	p
sociální prestiž	.81	4.779	.000
sebeprosazení	.83	1.010	.315
citlivost k druhým	.64	1.480	.142

Nejvíce spolu korelují domněnky o posouzení rodiči v dimenzi sebeprosazení, dimenze sociální prestiže je o něco nižší, ale na srovnatelné úrovni. Nižší je hodnota až v dimenzi citlivosti k druhým. Avšak srovnání průměrů ukázalo, že statisticky významné jsou rozdíly pouze v první dimenzi – sociální prestiže.

Vyplývá z toho, že obecně se adolescenti domnívají, že otec je bude hodnotit hůře než matka, a tedy že bude blíže k jejich vlastnímu sebehodnocení v dimenzi sociální prestiže. Avšak platí, že ve všech dimenzích spolu domněnky o posuzování každým z rodičů výrazně korelují.

Jaké jsou rozdíly ve skutečném posuzování adolescentů jejich rodiči ukazuje následující tabulka – opět zjišťuje korelace a ověřuje průměry hodnot pomocí t-testu. (OT, MAT = posouzení otcem, matkou; r = hodnota korelace; t = hodnota t-testu; p = průkaznost t-testu)

korelace a t-test OT – MAT
	r	t	p
sociální prestiž	.35	3.194	.002
sebeprosazení	.46	2.124	.039
citlivost k druhým	.04	2.107	.040

Skutečné hodnoty posuzování spolu na velice nízké úrovni korelují v dimenzích sociální prestiže a sebeprosazení. V případě dimenze citlivosti k druhým mezi posouzením každým z rodičů korelace neexistuje. Rozdíly v průměrných hodnotách posuzování rodiči vykázala analýza ve všech dimenzích na hladině statistické významnosti 0.050.

Ve všech dimenzí tedy adolescenty posuzují otcové hůře než matky, tedy se více blíží jejich vlastnímu sebeposuzování. Největší shody rodiče dosahují v posuzování v dimenzi sebeprosazení, naopak zcela rozdílný přístup v posouzení svého dítěte mají v dimenzi citlivosti k druhým.

Diskrepance

Pro další analýzu jsem vypočetl rozdíly mezi vybranými pojmy u každého respondenta. Přestože se pojmu diskrepance užívá nejčastěji pro pojmenování rozdílu mezi reálným a ideálním já, použil jsem ho zde ve významu rozdílu v podstatě mezi reálným já a vnímaným já, resp. vlastním já, především kvůli rozlišení vypočtených diskrepancí (rozdílů) od rozdílů mezi těmito diskrepancemi. Pro každou dimenzi je to nových šest hodnot:

Diskrepance mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení každým z rodičů (JÁ-JÁOT, JÁ-JÁMAT), diskrepance mezi sebeposouzením a skutečným posouzením každým z rodičů (JÁ-OT, JÁ-MAT) a konečně diskrepance mezi domněnkami a skutečným posouzením každým z rodičů (JÁOT-OT, JÁMAT-MAT).

Nejdříve jsem zjistil průměrné hodnoty diskrepancí pro celý soubor, jsou v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; m = průměr; sd = směrodatná odchylka)

průměry hodnot diskrepancí
		společenská prestiž	sebeprosazení	citlivost k druhým
JÁ-JÁOT	m	0,47	0,52	0,65
	sd	0,41	0,45	0,54
JÁ-JÁMAT	m	0,54	0,50	0,51
	sd	0,44	0,38	0,46
JÁ-OT	m	0,91	0,94	0,92
	sd	0,71	0,62	0,66
JÁ-MAT	m	1,02	0,95	0,92
	sd	0,83	0,80	0,73
JÁOT-OT	m	0,82	0,82	1,06
	sd	0,74	0,59	0,71
JÁMAT-MAT	m	0,79	0,89	1,02
	sd	0,64	0,69	0,74

Pro větší názornost jsou hodnoty průměrů v následujícím grafu.

Celkově je vidět, že vyšších diskrepancí dosahují hodnoty v dimenzi citlivosti k druhým. V této dimenzi se tedy více liší sebeposuzování, domněnky o posuzování rodiči a skutečné posuzování rodiči.

Potvrdily se také náznaky z předchozích analýz: V dimenzích sociální prestiže a sebeprosazení jsou hodnoty diskrepancí odstupňovány v tomto pořadí (od nejnižších): (1.) sebeposouzení versus domněnky o posouzení rodiči (JÁ-JÁOT, JÁ-JÁMAT) – (2.) domněnky o posouzení rodiči versus skutečné posouzení rodiči (JÁOT-OT, JÁMAT-MAT) – (3.) sebeposouzení versus skutečné posouzení rodiči (JÁ-OT, JÁ-MAT), zatímco v dimenzi poslední – citlivost k druhým se pořadí na druhých dvou pozicích prohazuje – (1.) – (3.) – (2.).

Nejvyšší diskrepance mezi sebeposuzováním a domněnkami o posouzení rodiči se nachází v případě otce (JÁ-JÁOT) v dimenzi citlivosti k druhým, zatímco v případě matky (JÁ-JÁMAT) v dimenzi sociální prestiže. Adolescenti tak předpokládají největší neshody s otcem (JÁ-JÁOT) ve třetí dimenzi, s matkou (JÁ-JÁMAT) pak v první dimenzi. Diskrepance mezi sebeposouzením a skutečným posouzením rodiči se v případě matky (JÁ-MAT) nachází skutečně v dimenzi sociální prestiže, zatímco otec (JÁ-OT) si diskrepanci ve všech dimenzích drží poměrně stejnou.

Aby se rozdíly mezi rodiči ve všech zjišťovaných diskrepancích prokázaly, použil jsem metodu párového t-testu. Zjišťoval jsem rozdíly mezi otcem a matkou ve všech dimenzích v diskrepanci sebeposouzení versus domněnky o posouzení rodičem (JÁ-JÁOT ´ JÁ-JÁMAT), v diskrepanci sebeposouzení versus skutečné posouzení rodičem (JÁ-OT ´ JÁ-MAT) a v diskrepanci domněnky o posouzení rodičem versus skutečné posouzení rodičem (JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT).

Výsledky jsou uvedeny v následující tabulce. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; t = hodnota t-testu; p = průkaznost)

t-test pro průměry hodnot vybraných diskrepancí zvlášť pro každou dimenzi
	sociální prestiž		sebeprosazení		citlivost k druhým
	t	p	t	p	t	p
JÁ-JÁOT ´ JÁ-JÁMAT	-1.85	.067	0.73	.470	2.41	.018
JÁ-OT ´ JÁ-MAT	-1.65	.105	-0.50	.620	0.52	.608
JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT	0.44	.664	-0.63	.529	0.69	.493

Z uvedených hodnot vyplývá, že mezi rodiči nejsou rozdíly, až na rozdíl v diskrepanci sebeposouzení versus domněnka o posouzení rodičem (JÁ-JÁOT, JÁ-JÁMAT). Zde je průkazný rozdíl v dimenzi citlivost k druhým mezi vyšší diskrepancí u otce a nižší u matky. Statistické významnosti se také blíží hodnota v té samé kategorii rozdílů, a to v dimenzi sociální prestiže u nižší diskrepance matky a vyšší otce. u zbývajících sledovaných diskrepancí se rodiče průkazně neliší.

Stejný postup jsem aplikoval na soubor rozdělený podle pohlaví, pro zjištění rozdílů mezi sledovanými diskrepancemi mezi chlapci a děvčaty. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; m = průměr; sd = směrodatná odchylka)

průměrné hodnoty diskrepancí zvlášť pro chlapce a pro děvčata
			společenská prestiž	sebeprosazení	citlivost k druhým
JÁ-JÁOT	chlapci	m	0.58	0.64	0.73
		sd	.51	.56	.57
	dívky	m	0.40	0.45	0.60
		sd	.32	.35	.51
JÁ-JÁMAT	chlapci	m	0.68	0.59	0.42
		sd	.52	.44	.31
	dívky	m	0.45	0.44	0.58
		sd	.34	.32	.53
JÁ-OT	chlapci	m	1.17	1.09	1.17
		sd	.79	.76	.69
	dívky	m	0.70	0.81	0.71
		sd	.57	.44	.55
JÁ-MAT	chlapci	m	1.20	1.06	0.97
		sd	.97	.95	.82
	dívky	m	0.85	0.84	0.87
		sd	.65	.63	.64
JÁOT-OT	chlapci	m	1.04	0.91	1.29
		sd	.87	.68	.76
	dívky	m	0.63	0.74	0.87
		sd	.56	.50	.62
JÁMAT-MAT	chlapci	m	0.76	0.90	0.93
		sd	.77	.82	.87
	dívky	m	0.81	0.89	1.10
		sd	.48	.53	.57

Graf průměrných diskrepancí pro chlapce. Graf průměrných diskrepancí pro děvčata.

Na první pohled je jasné, že u děvčat jsou diskrepance celkově nižší než u chlapců. Rozdíl je patrný v dimenzi citlivosti k druhým mezi rodiči u diskrepance sebeposouzení versus domněnka o posouzení rodičem (JÁ-JÁOT, JÁ-JÁMAT) – chlapci předpokládají větší neshodu u otce a menší u matky. Ve stejné dimenzi je vidět opačná poloha obou rodičů v diskrepanci domněnka o posouzení rodičem a skutečné posouzení rodičem (JÁMAT-MAT, JÁOT-OT). u chlapců je větší neshoda u otce, zatímco v případě děvčat u matky, která se objevuje i ve dvou zbývajících dimenzí.

Rozdíly mezi pohlavími jsem ověřil analýzou rozptylu (ANOVA). Výsledky ukazuje následující tabulka. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; F = hodnota F-testu; p = průkaznost)

ANOVA pro rozdíly mezi podsoubory chlapců a děvčat zvlášť pro každou dimenzi
	sociální prestiž		sebeprosazení		citlivost k druhým
	t	p	t	p	t	p
JÁ-JÁOT	2.76	.103	0.60	.442	0.12	.733
JÁ-JÁMAT	3.73	.059	1.27	.265	1.61	.210
JÁ-OT	6.02	.018	2.57	.116	7.05	.011
JÁ-MAT	2.58	.114	1.17	.285	0.06	.816
JÁOT-OT	4.21	.046	1.06	.309	4.52	.039
JÁMAT-MAT	0.01	.922	0.05	.829	1.64	.206

V dimenzi sociální prestiže je mezi chlapci a děvčaty průkazný rozdíl v diskrepancích sebeposouzení versus posouzení otcem (JÁ-OT), o něco menší pak v diskrepanci domněnky o posouzení otcem a skutečného posouzení otcem (JÁOT-OT). V obou případech je diskrepance u chlapců vyšší než u dívek. Naprosto stejný výsledek se ukázal také v dimenzi citlivosti k druhým.

Žádný statisticky významný rozdíl ale nebyl nalezen v dimenzi sebeprosazení – diskrepance jsou u chlapců a dívek nerozlišitelné.

Pro ověření průkaznosti rozdílů mezi rodiči s diferenciací na chlapce a dívky jsem použil metodu srovnání průměrů – t-test. Výsledky jsou v následujících tabulkách. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; t = hodnota t-testu; p = průkaznost)

t-test pro průměry hodnot vybraných diskrepancí zvlášť pro každou dimenzi u chlapců
	sociální prestiž		sebeprosazení		citlivost k druhým
	t	p	t	p	t	p
JÁ-JÁOT ´ JÁ-JÁMAT	-1.03	.306	0.42	.679	0.29	.775
JÁ-OT ´ JÁ-MAT	-1.37	.182	-0.42	.681	-0.80	.430
JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT	-1.03	.311	-0.89	.380	-1.97	.059

t-test pro průměry hodnot vybraných diskrepancí zvlášť pro každou dimenzi u děvčat
	sociální prestiž		sebeprosazení		citlivost k druhým
	t	p	t	p	t	p
JÁ-JÁOT ´ JÁ-JÁMAT	-1.56	.128	0.59	.558	3.50	.001
JÁ-OT ´ JÁ-MAT	-0.90	.377	-0.28	.786	1.69	.105
JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT	1.70	.104	-0.06	.952	2.79	.011

U chlapců se žádný rozdíl mezi diskrepancemi neprojevil jako statisticky významný. Blízko hladině průkaznosti 0.050 je výsledek v dimenzi citlivosti k druhým u rozdílu diskrepancí domněnky o posouzení rodičem a jeho skutečným posouzením (JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT), kde je diskrepance v případě matky vyšší. Matky se v této dimenzi liší od domněnek svých synů spíše než otcové.

U děvčat se rozdíly v této dimenzi ukázaly jako plně statisticky významné dva – jde o rozdíly v diskrepanci sebeposouzení versus domněnka o posouzení rodičem (JÁ-JÁOT ´ JÁ-JÁMAT) a v diskrepanci domněnka o posouzení rodičem versus jeho skutečné posouzení své dcery (JÁOT-OT ´ JÁMAT-MAT), kde je v obou případech diskrepance v případě otců vyšší než v případě matek.

Dimenzí neshod je tedy opět citlivost k druhým, kde se domněnky dívek o posouzení rodičem liší více od skutečného posouzení otcem (JÁOT-OT) než matkou (JÁ-JÁMAT). Stejně tak se sebeposouzení dívek liší více od domněnky o posouzení otcem (JÁOT-OT) než matkou (JÁMAT-MAT), což platí nejspíše i u chlapců (v případě většího souboru by se tento dohad mohl potvrdit).

Korelace s ADORem

V celém souboru jsem spočítal korelace mezi hodnotami diskrepancí a hodnotami dimenzí ADORu proto, abych zjistil, zda některé neshody výrazně nesouvisejí s rodičovskými výchovnými postupy a projevy.

Z objemné tabulky jsem vybral jen statisticky průkazné údaje a rozdělil je podle dimenzí posuzování. (JÁ = sebeposouzení; JÁOT, JÁMAT = domněnka o posouzení rodiči; OT, MAT = posouzení rodiči; r = hodnota korelace; p = průkaznost)

sociální prestiž – všichni		JÁ-OT	JÁ-MAT	JÁOT-OT	JÁMAT-MAT
Pozitivita otce	r	-.29	-.31	-.31	-.27
	p	.033	.019	.027	.045
Pozitivita matky	r		-.26
	p		.045
Direktivita matky	r	-.28	-.27		-.33
	p	.046	.041		.012

V dimenzi sociální prestiže negativně koreluje pozitivita otce s diskrepancemi mezi sebeposouzením a posouzením oběma rodiči (JÁ-OT, JÁ-MAT). Pozitivita matky jen s diskrepancí mezi sebeposouzením a posouzením matkou (JÁ-MAT). S prvními dvěma diskrepancemi negativně koreluje též matčina direktivita. Pozitivita otce také negativně koreluje s domněnkami o posouzení rodičem a skutečným posouzením oběma rodiči (JÁOT-OT, JÁMAT-MAT), v případě matky jde o negativní korelaci s její direktivitou. Vesměs jsou to ale celkem slabé korelace.

sociální prestiž – chlapci		JÁ-JÁMAT	JÁOT-OT	JÁMAT-MAT
Direktivita matky	r		-.40
	p		.041
Hostilita otce	r			-.49
	p			.009
Autonomie otce	r	.27
	p	.044

sociální prestiž – dívky		JÁ-OT
Nedůslednost otce	r	.43
	p	.040

Nalezené korelace se mezi souborem chlapců a souborem děvčat liší. u děvčat v dimenzi sociální prestiže koreluje pouze, ale zato celkem výrazně, nedůslednost otce s diskrepancí mezi sebeposouzením a jeho posouzením své dcery (JÁ-OT).

U chlapců koreluje autonomie ze strany otce s diskrepancí mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení matkou (JÁ-JÁMAT), což je zvláštní souvislost, ovšem korelace je poměrně nízká. Naopak relativně silné negativní korelace jsou mezi direktivitou matky a diskrepancí domněnka o posouzení otcem versus skutečné posouzení otcem (JÁOT-OT) a mezi hostilitou otce a diskrepancí domněnka o posouzení matkou versus skutečné posouzení matkou (JÁMAT-MAT).

Direktivita matky u chlapců souvisí se shodou v domněnce o posouzení otcem a jeho skutečném posouzení, se stejnou položkou u matek souvisí hostilita otce.

U dívek v této dimenzi koreluje jediná položka – nedůslednost otce s diskrepancí mezi sebeposouzením a posouzením otcem (JÁ-OT).

sebeprosazení – všichni		JÁ-JÁMAT	JÁ-OT	JÁ-MAT
Pozitivita otce	r	-.28	-.34
	p	.006	.015
Pozitivita matky	r		-.36	-.29
	p		.010	.026

Nepříliš silné korelace lze v dimenzi sebeprosazení v celém souboru najít u pozitivity obou rodičů. Pozitivita otce negativně koreluje s diskrepancí mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení matkou (JÁ-JÁMAT) a silněji s diskrepancí mezi sebeposouzením a posouzením otcem (JÁ-OT), se kterou negativně koreluje také pozitivita matky, jež negativně koreluje ještě s diskrepancí sebeposouzení versus její posouzení (JÁ-MAT).

sebeprosazení – chlapci		JÁ-JÁMAT	JÁ-OT	JÁMAT-MAT
Pozitivita otce	r	-.33	-.38
	p	.014	.046
Autonomie matky	r			-.51
	p			.004

sebeprosazení – dívky		JÁ-MAT
Pozitivita matky	r	-.37
	p	.050

U chlapců v dimenzi sebeprosazení negativně koreluje autonomie ze strany matky s diskrepancí mezi domněnkou o jejím posouzení a jejím skutečným posouzením (JÁMAT-MAT), což je jedna z vůbec nejvyšších zjištěných korelací. Nízké negativní korelace jsou dále v souboru chlapců mezi pozitivitou otce a diskrepancemi sebeposouzení versus jeho posouzení (JÁ-OT) a sebeposouzení versus domněnka o posouzení matkou (JÁ-JÁMAT).

U děvčat se objevila jedna stejná korelace jako u chlapců, jen s prohozenými pohlavími. Negativně zde koreluje pozitivita matky s diskrepancí mezi sebeposouzením a jejím posouzením (JÁ-MAT).

citlivost k druhým – všichni		JÁ-JÁOT	JÁ-JÁMAT	JÁ-MAT	JÁOT-OT	JÁMAT-MAT
Pozitivita otce	r	-.24			-.33
	p	.022			.018
Direktivita otce	r		.22
	p		.033
Direktivita matky	r		.22			-.32
	p		.031			.016
Hostilita otce	r	.27
	p	.008
Autonomie matky	r		-.23
	p		.027
Nedůslednost otce	r	.21		.40	.31	.35
	p	.048		.002	.031	.011

V diskutovatelné dimenzi citlivosti k druhým se objevilo podstatně více korelací než v předchozích. V pohlavně nerozlišeném souboru koreluje nedůslednost otce hned se čtyřmi diskrepancemi. Nejsilněji s diskrepancí sebeposouzení versus posouzení matkou (JÁ-MAT), dále s diskrepancí domněnka o posouzení matkou versus skutečné posouzení matkou (JÁMAT-MAT) a domněnka o posouzení otcem versus skutečné posouzení otcem (JÁOT-OT), se kterou negativně koreluje také otcova pozitivita.

Slabé korelace se objevily u diskrepance mezi sebeposouzením a domněnkou o posouzení otcem (JÁ-JÁOT), která koreluje s otcovou hostilitou a nedůsledností a negativně s jeho pozitivitou. Podobné korelace lze najít u diskrepance sebeposouzení versus domněnka o posouzení matkou (JÁ-JÁMAT), která negativně koreluje s autonomií ze strany matky, pozitivně pak s direktivitou obou rodičů. Direktivita matky navíc o něco silněji negativně koreluje s diskrepancí mezi domněnkou o jejím posouzení a jejím skutečným posouzením (JÁMAT-MAT).

citlivost k druhým – chlapci		JÁ-JÁOT	JÁ-JÁMAT	JÁOT-OT	JÁMAT-MAT
Pozitivita otce	r				-.45
	p				.017
Pozitivita matky	r				-.45
	p				.014
Direktivita otce	r	.26
	p	.047
Direktivita matky	r		.30
	p		.024
Hostilita otce	r		.26
	p		.049
Autonomie matky	r		-.33	.45
	p		.011	.018

citlivost k druhým – dívky		JÁ-JÁMAT	JÁ-OT	JÁ-MAT	JÁMAT-MAT
Hostilita otce	r		.42
	p		.045
Nedůslednost otce	r			.49	.54
	p			.012	.005
Nedůslednost matky	r	.32
	p	.045

U chlapců se v dimenzi citlivost k druhým shodně projevila pozitivita rodičů – obě poměrně výrazně negativně korelují s diskrepancí mezi domněnkou o posouzení matkou a skutečným posouzením matkou (JÁMAT-MAT). Naproti tomu direktivita každého rodiče koreluje s diskrepancí sebeposouzení a domněnce o posouzení tím kterým rodičem (JÁ-JÁOT, JÁ-JÁMAT).

Hostilita otce koreluje téměř na hranici průkaznosti s diskrepancí sebeposouzení versus domněnka o posouzení matkou (JÁ-JÁMAT), což je zvláštní souvislost. Autonomie ze strany matky pak negativně koreluje s tou samou diskrepancí a pozitivně a celkem silně s diskrepancí domněnky o posouzení otcem a jeho skutečným posouzením (JÁOT-OT).

U dívek také koreluje hostilita otce, ale s diskrepancí sebeposouzení versus posouzení otce, stejně jako zbývající korelace na relativně vysokém stupni. Nejvyšší korelace jsou mezi nedůsledností otce a diskrepancemi sebeposouzení versus posouzení matkou a domněnka o posouzení matkou a její skutečné posouzení – tato korelace je vůbec nejvyšší naměřenou korelací.

Diskuze

Ve výzkumu jsem analyzoval rozdíly mezi sebeposouzením, posouzením ze strany rodičů a rodičovskými modalitami sebeposouzení. u vybraných diskrepancí těchto pojmů jsem dále sledoval souvislosti s vnímáním rodičovských výchovných postojů a jednání. u všech sledovaných charakteristik jsem analyzoval rozdíly mezi dívkami a chlapci, u diskrepancí také mezi matkami a otci.

V sémantickém prostoru jsem rozlišil tři dimenze – sociální prestiž, sebeprosazení a citlivost k druhým, i když třetí jmenovaná není ve srovnání se dvěma předchozími zcela jednoznačná svým škálovým složením a reliabilitou.

Z provedené faktorové analýzy vyplývá, že chytrost se sebeprosazováním nijak výrazně nekoresponduje, ale spíše se váže na vnímání společenského postavení. Škály silný a úspěšný se prosadily jak do škály sociální prestiže tak sebeprosazení, i když ne do předních pozic. Zvláštní pozici si drží škála vytrvalosti, která se zapsala nejen do dimenze sebeprosazení, ale také do citlivosti k druhým, což napovídá, že má ještě jinou, než výkonovou konotaci, možná je vnímaná jako vnitřní stálost, na kterou se adolescent u druhého může spolehnout.

Z vyjmenovaných tří dimenzí zcela vypadla škála otevřenosti, která se nepromítla ani do jednoho ze tří faktorů. V osobnostním dotazníku Big Five (in Ocetková, 1995) se však škála otevřený – uzavřený objevuje například spolu se škálou průbojný – neprůbojný v dimenzi Extraverze – introverze. Zřejmě je to pojem s širokými souvislostmi nebo pojem nejednotného významu, který navíc ve viditelné míře neovlivňuje sociální prestiž, prosazení ani citlivost k druhým.

Ve všech dimenzích rodiče adolescenty hodnotili lépe, než oni sami sebe. Jako jednu z příčin tohoto výsledku bych ale viděl také v tom, že rodiče nepřistupovali k vyplňování dotazníků tak zodpovědně jako jejich děti, navíc si mohli položit premisu, že jejich děti nemohou být v žádném celkovém hodnocení podprůměrné. Tím se hodnoty získané od nich patřičným způsobem navýšily.

Jak uvádí Matějček s Říčanem (1992), rodiče se snaží prezentovat svoji rodinu v lepším světle, přestože byl výzkum zcela anonymní. Ovšem tento aspekt jistě hrál alespoň podvědomě svoji roli.

Dimenze citlivosti k druhým se celkově ve všech sledovaných kritériích jistým způsobem odlišuje. Hned zpočátku je to patrné v tom, že v této jako jediné dimenzi adolescenti předpokládají od svých rodičů lepší posouzení než je jejich vlastní. Zčásti se tak potvrdil se tak předpoklad o jistém zamlžení v předpokládané dimenzi interpersonálních vztahů.

V této dimenzi se také neprokázal rozdíl mezi posouzením otcem a sebeposouzením. Je pozoruhodné, že matka se častěji a více liší od sebeposouzení adolescentů než otec, a to ve všech dimenzích. Dokonce její lepší posuzování adolescenti předpokládají. Mezi chlapci a děvčaty není v tomto směru průkazný rozdíl. Obě pohlaví se více shodují s otcem než s matkou a stejně tak tuto shodu i předpokládají. Ovšem výjimku opět tvoří dimenze citlivosti k druhým, kde se špatným odhadem směru posunu hodnocení vyměnily hodnoty u domněnek.

Blízko statistické průkaznosti je rozdíl mezi chlapci a děvčaty v otcově posouzení sociální prestiže a sebeprosazení. Obě dimenze tak otcové předpokládají lepší u dívek, což je v případě sebeprosazení zajímavé zjištění. Nabízí se vysvětlení, že dívky se v dnešní postmoderní době více projevují jako nezávislé a soběstačné a jejich otcové to tímto způsobem reflektují. Podle mého názoru to však může být způsobeno tím, že především otcové od synů naplnění této dimenze očekávají. V reálné situaci pak dceru hodnotí jako dostačující zatímco syna jako nedostačujícího, kladou na něj v tomto směru vyšší nároky.

Adolescenti předpokládají, že posouzení matkou a otcem se od sebe bude lišit pouze v dimenzi sociální prestiže, nakonec se však průkazně liší ve všech dimenzích. Otcové posuzují adolescenty hůře a tedy přesněji, jak už bylo naznačeno vyššími rozdíly v případě matky. Největší a průkazný rozdíl je mezi rodiči v diskrepanci sebeposouzení a posouzení rodičem v dimenzi citlivosti k druhým, opět díky pomýlenosti odhadů adolescentů.

V sociální prestiži i v citlivosti k druhým se otcové ve svém posouzení rozcházejí více se sebeposouzením chlapců než se sebeposouzením dívek. Rodičové se liší pouze u dívek a to v dimenzi citlivosti k druhým. Opět je to dáno zmiňovanou příčinou, jelikož se v porovnání liší od zbývajících pojmů pouze domněnky o posouzení rodiči.

Zjištění Macka a Osecké (1996), kdy byla největší podobnost nalezena mezi dívčím já a předpokládaným posouzením matkou, nebyla potvrzena, neboť ve všech třech dimenzích u dívek tato diskrepance dosahuje vyšších hodnot než v případě otce. Je sice menší než u chlapců, ale takový rozdíl jsem statisticky neprokázal ani v jedné z dimenzí. Nepotvrdil jsem tedy ani tamtéž citovanou Spielovou, která upozorňuje na silnější krizi identity u dívek než u chlapců.

Mohu však podpořit jejich zjištění, že ve vnímání chlapců oba rodičové názorově splývají, dokonce i to, že u dívek v menší míře. Nejsilněji je to u chlapců znát v dimenzi sebeprosazení a citlivosti k druhým, tento fakt však mohu potvrdit jen pro celý soubor bez pohlavního rozlišení.

Že jsou adolescenti svým sebeposouzením podobnější domněnce o posouzení matkou než otcem, potvrzuje můj výzkum jen pro dimenzi citlivosti k druhým. Obecně tento závěr tedy neplatí.

Nelze s určitostí říci, zda výchovné postoje vůči adolescentům, respektive jejich vnímání těchto rodičovských postojů, zapříčiňuje diskrepance mezi sledovanými pojmy, nebo naopak, ovšem první varianta se mi zdá jako pravděpodobnější, nebo lépe – vliv v tomto směru bude podle mého předpokladu silnější než v opačném.

Nejčastější korelací s diskrepancemi, a to zápornou, je pozitivita otce. Vesměs tedy souvisí se snižováním diskrepancí mezi sebeposouzením, domněnkami a skutečným posouzením oběma rodiči. Tento efekt se projevuje o něco více u chlapců. Podobný účinek má pozitivita matky, která ovšem nekoreluje tak často jako otcova.

Obecně tedy platí, že čím je vyšší je pozitivita obou rodičů, tím menší existují diskrepance, a tedy možné příčiny vzájemných nedorozumění.

Direktivita matky je také často korelující hodnotou, ovšem její vliv je ambivalentní, dá však říci, že spíše ovlivňuje pojmy spjaté s její osobou, než s osobou otce, na rozdíl od pozitivity, která u jednotlivého rodiče korelovala s hodnotami u druhého z rodičů. Direktivita matky však v dimenzi sociální prestiže přispívá ke snižování diskrepancí podobně jako pozitivita otce.

Výrazně nejčastější korelací u dívek je nedůslednost otce, která jednoznačně podporuje větší diskrepance jak u matky tak u otce. Nejsilnější je tento efekt v dimenzi citlivosti k druhým.

Z doposud zjištěných závěrů se dají vyvodit i některé didaktické pokyny – otcové by měli především ke svým dcerám být důslední, matky by se neměly bát být direktivní a oba rodiče by měli ke svým potomkům pěstovat zdravou pozitivitu.

Závěr

Zjištěné údaje a souvislosti jsou bezesporu zajímavé a přínosné pro další podobně zaměřené výzkumy. Rozsah bakalářské diplomové práce však možnosti zpracování sebraných dat dalece překračují. Nabízí se hned několik námětů na jejich další analýzu. Například jsem zcela vynechal porovnávání hodnot a diskrepancí mezi jednotlivými dimenzemi nebo zpracování hodnot ADORu, což by mělo význam pro ověření platnosti tohoto dotazníku, atd.

Už při přípravě výzkumu mě napadaly další pojmy, které by se daly sledovat – u adolescentů by k pojmům „jak vidím sám sebe“ a „jak mě vidí rodič“ mohl přibýt ještě pojem „jak mě rodič popíše“, čímž by vznikla další diskrepance, vypovídající o adolescentovu vnímání upřímnosti rodičů. Ta by například jistě negativně korelovala s pozitivitou nebo autonomií rodičů.

K pojmu pro rodiče vedle zjišťovaného „jak vidím svého syna/svoji dceru“ by také mohl přibýt pojem „jak si můj syn/moje dcera myslí, že ho/ji vidím“, čímž by vznikla další zpětná vazba pro analýzu vnímání adolescentů.

Pro další výzkum se nabízí mnoho otázek, stejně jako pro další zpracování dat již získaných tímto výzkumem. Pro obecnější závěry je však především soubor rodičů, od kterých jsem údaje získal, poměrně malý. Věřím však, že nejen pro mě bude tato práce inspirativní pro další výzkumy v této oblasti.

Bibliografie

Blatný, Marek – Sejbalová, Lenka (1999): Struktura sebepojetí introvertů a extravertů. In: Blatný, Marek – Svoboda, Mojmír (ed.): Sociální procesy a osobnost, 1999. Brno, Masarykova univerzita

Macek, Petr – Osecká, Lída – Blatný, Marek (1993): Semantic structure of adolescent’s actual, ideal and unwanted self. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity i 27, Brno, Masarykova univerzita

Macek, Petr – Osecká, Lída (1996): Sebesystém adolescentů a jejich hodnocení rodičů: Psychosémantický přístup. In: Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity P 1, Brno, Masarykova univerzita

Macek, Petr – Osecká, Lída (1998): Vztah k rodičům a vrstevníkům v časné adolescenci. In: Blatný, Marek – Svoboda, Mojmír (ed.): Sociální procesy a osobnost, 1999. Brno, Masarykova univerzita

Macek, Petr (1997): Sebepojetí, vztah k vlastnímu já. In: Výrost, Jozef – Slaměník, Ivan (ed.): Sociální psychologie. Praha, ISV – nakladatelství

Macek, Petr (1999): Adolescence. Praha, Portál

Matějček, Zdeněk – Říčan, Pavel (1992): ADOR – dotazník rodičovského jednání a postojů pro adolescenty. Bratislava, Psychodiagnostika, s. r. o.

Ocetková, Irena (1995): Souvislost mezi sebepojetím, pocitem subjektivní pohody a percepcí vlastních rodičů u adolescentů. Nepublikovaná diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Oosterwegel, Annerieke (1992): The organization of the self-system: Developmental Changes in Childhood and Adolescence. Amsterdam, Universiteit van Amsterdam

Plaňava, Ivo – Plešingerová, Dana – Rieger, Zdeněk (1999): Mezilidská komunikace: Výcvik, výuka – texty pro studující. Brno, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Říčan, Pavel (1990): Cesta životem. Praha, Panorama

Tyrlík, Mojmír – Macek, Petr (1999): Vztah mezi řešením morálních dilemat a posuzováním pojmů „dobrý člověk“ a „zlý člověk“. In: Blatný, Marek – Svoboda, Mojmír (ed.): Sociální procesy a osobnost, 1999. Brno, Masarykova univerzita

Přílohy

Dotazníkové škály sémantického diferenciálu

jsem chytrý/-á	jsem hloupý/-á
jsem přátelský/-á	jsem nepřátelský/-á
jsem silný/-á	jsem slabý/-á
udržím tajemství	neudržím tajemství
jsem šťastný/-á	jsem nešťastný/-á
dokáži přesvědčit	nedokáži přesvědčit
jsem oblíbený/-á	nejsem oblíbený/-á
umím poradit	neumím poradit
jsem otevřený/-á	jsem uzavřený/-á
jsem průbojný/-á	jsem zranitelný/-á
jsem hezký/-á	jsem ošklivý/-á
jsem úspěšný/-á	nejsem úspěšný/-á
jsem zábavný/-á	jsem nudný/-á
umím organizovat	neumím organizovat
jsem vytrvalý/-á	nejsem vytrvalý/-á
jsem přitažlivý/-á	nejsem přitažlivý/-á
se dokáži prosadit	se nedokáži prosadit
jsem tvrdý/-á	jsem měkký/-á
jsem příjemný/-á	jsem nepříjemný/-á
jsem schopný/-á	jsem neschopný/-á
jsem upřímný/-á	jsem neupřímný/-á
dokáži povzbudit	nedokáži povzbudit
jsem cílevědomý/-á	nejsem cílevědomý/-á

Položky dotazníku ADOR

Ke každému výroku a každému rodiči adolescent napíše číslo 0 = vůbec nesouhlasím, 1 = částečně souhlasím nebo 2 = zcela souhlasím.

	O	M
1. Velmi často se na mne usmívá
2. Rozhodně chce, abych si přesně uvědomil/-a, co smím a co nesmím
3. Mívá se mnou dost malou trpělivost
4. Když jdu ven, nechává mi na rozhodnutí, kdy se vrátím
5. Vždycky brzy zapomene na to, co sám/sama určí nebo přikáže
6. Když mám někdy špatnou náladu, dovede mě uklidnit a potěšit
7. Zastává názor, že je třeba mít hodně pravidel a dodržovat je
8. Pořád si někomu stěžuje na to, co provádím
9. Dopřeje mi vždy tolik volnosti, kolik potřebuji
10. Za co mě jednou potrestá, to podruhé promine
11. Je rád/-a, když děláme nějaké věci společně
12. Když mi přidělí nějakou práci, musím dělat jen to a nic jiného, dokud s tím nejsem hotov/-a
13. Dovede se zlobit a rozčilovat pro každou maličkost, kterou provedu
14. Nechává mne jít, kam chci, a nemusím se dovolovat
15. Podle toho, jakou má náladu, tak od některých zásad ustupuje nebo na nich trvá
16. Dovede mě potěšit a povzbudit, když je mi smutno
17. Trval/-a vždy na tom, že všechny moje prohřešky musí být potrestány
18. Zřejmě ho/ji málo zajímá, co já chci nebo o co mám zájem
19. Kdybych chtěl, nechal/-a by mě jít ven třeba každý večer
20. Má určitá pravidla, ale jednou je dodržuje a jindy ne
21. Vždycky s pochopením vyslechne moje nápady a názory
22. Dbá na to, abych vždycky dělal/-a to, co je mi uloženo
23. Mívám pocit, že jsem mu/jí protivný
24. Dovolí mi dělat prakticky všechno, co se mi líbí
25. Mění svá rozhodnutí podle toho, jak ho napadne, jak se mu to zdá výhodnější
26. Často mě za něco pochválí
27. Chce vždycky přesně vědět, co kdy dělám a kde jsem
28. Chtěl/-a by, abych byl/-a prostě jiný/-á, abych se změnil/-a
29. Dovoluje mi, pokud to jde, abych si sám/sama zvolil/-a, co chci dělat
30. Jednou mi něco klidně odpustí, jindy ne – je těžké se v tom vyznat
31. Dovede mi dát najevo, že má ze mě radost
32. Vždycky kontroluje, co dělám venku nebo ve škole
33. Když dělám něco nesprávného, dovede o tom mluvit pořád dokola
34. Dává mi hodně svobody – málokdy něco opravdu „musím“ nebo „nesmím“
35. Je těžké předem odhadnout, jak se zachová, když provedu něco dobrého nebo špatného
36. Vždycky mu/jí záleželo na tom, abych na věci projevil svůj názor
37. Vždycky si pečlivě zjistí, zda mám vhodné kamarády
38. Když jsem ho/ji nějak urazil nebo se ho/jí nějak dotkl, odmítal/-a se mnou mluvit, dokud jsem si ho/ji zase neudobřil
39. Snadno mi vždycky odpustí, když někdy něco provedu
40. Dává pochvaly a tresty dost nedůsledně – někdy moc někdy málo
41. Udělá si pro mě čas vždycky, když to potřebuji
42. Při každé příležitosti mi připomíná, jak se mám chovat
43. je dost možné, že mě v podstatě nenávidí
44. Nijak mi nebrání plánovat si prázdniny podle své vlastní vůle
45. Dovede jednou ublížit a podruhé být zase příjemný/-á a uznalý/-á
46. Vždycky mi upřímně poví, nač se ho/jí ptám
47. Často kontroluje, zda mám všechno uklizeno podle jeho/jejích pokynů
48. Cítím, že mnou pohrdá
49. Ve svém pokoji nebo koutě si mohu dělat pořádek i nepořádek a on/ona se mi do toho neplete
50. Je hrozně těžké pořádně se vyznat v jeho/jejích přáních a pokynech